A vzpomněla jsem si, že jsem nemluvila už dlouhou dobu s Isabelou. Napadlo mě, že bych s ní mohla promluvit, ale vůbec si mě nevšímá a taky nejspíš už na mě úplně zapomněla. Ale docela ji chápu, bylo to hodně let a pravděpodobně si našla už jiné kamarády a prostě zapomněla.

Naposledy jsem ji viděla, když místním rozdávala květiny, které sama vytvořila pomocí svého daru.

Nejsem si ani jistá jestli se nějak změnila. Určitě je krásnější a vyspělejší a taky rozumnější, ale myslím to jako v povaze. Já jsem se celé ty roky chovala tak jak jsem se chovala a ano, vždy si to budu vyčítat. Ale být tu s nimi mě činí šťastnou a...lepší. Mám pocit že můžu být lepším člověkem, s nimi.

Ale Isabela samozřejmě nebude rozdávat květiny napořád, takže když jsem se vrátila před dům, tak už tam nebyla. Co jsem taky mohla čekat.

Už jsem nějakou tu dobu neviděla jak Mirabel tak ani Camila. Oba dva se jakoby vypařily. Vlastně všichni někam odešli.

Napadlo mě, že bych se mohla jít podívat k Mirabel do pokoje, neboli do (tak nějak) našeho pokoje jestli tam nebude.

Vyšla jsem schody do druhého patra a rovnou zamířila k našemu(?) pokoji.
Otevřela jsem dveře a na posteli ležela Mirabelina taška. Už jsem se zmínila že umí krásně vyšívat? Ne? Tak teď to zmiňuji. Nevím proč tak najednou ale je to pravda.

Každopádně z té tašky na posteli jakoby..prosvítalo zelené světlo? Přiblížila jsem se k tašce a otevřela ji. Nechtěla jsem se ji v ní hrabat, jen jsem byla hrozně zvědavá. A navíc, stačilo jen nakouknout.

Hned jak jsem tašku otevřela, jsem uviděla jakési střípky? Zeleně zářící střípky které jak jsem otevřela tašku, osvítili skoro celou tmavou místnost. Nakouknutí se ale změnilo k vytažení snad pěti kousků zelených střípků.

Na poprvé jsem vzala špatnou dvojici. A takhle to chvíli pokračovalo. Bylo to něco jako puzzle. A já jelikož nejsem dobrá v těchto věcech, mi to nějakou tu chvíli trvalo.

Nakonec se mi podařilo najít správný dílek k střípku, který jsem držela v pravé ruce a přiložila je k sobě.

Chvíli jsem nevěděla co to znamená, nebo co to vlastně vidím, ale na těch pár střepech byla vyobrazená Mirabel.

Co na nich dělá Mirabel a kde se to tu vzalo? Ale proč je na nich hlavně ona? Tyhle otázky mi vrtali nějakou chvíli hlavou, než se do pokoje přiřítila Mirabel celá od písku.

Ta si mě hned všimla a nervózně se na mě usmála. Já jsem střepy vrátila tam kde byly a přešla blíž k ní. "Mirabel? Co je to a co na tom děláš ty?" Zeptala jsem se dívky s brýlemi. Mirabel tam jen stála a chvíli se na mě divně usmívala. "Já...Vloupala jsem se do Brunovo věže, našla tuhle vizi, mám pocit že dům se rozpadá, zázrak slábne a Luisa ztrácí svůj dar jen kvůli..mně??" Řekla naráz Mirabel aniž by se snad trochu nadechla a nervózně se znovu usmála.

Tohle všechno se dělo? Jak to že o tom nevím? A jo, vlastně jsem byla v bezvědomí. Jsem zapomněla. (Xdd)

Chvíli jsem tam nehybně stála a pozorovala černovlásku s brýlemi. Po chvíli se Mirabel přiblížila ke své tašce, vzala ji, vysypala střepy na komodu a začala je skládat. "Pojď sem." Řekla Mira a já se hned vydala k ní a začala pozorovat dívku, jak skládá střípky té..vize? Tak to říkala?

"Jak už jsem řekla, vloupala jsem se do Brunovo věže, našla tuhle vizi, mám pocit že casita se bortí, magie slábne a Luisa ztrácí svůj dar jen kvůli mně a-" Najednou se polootevřené dveře otevřeli dokořán a v nich stál Mirabelin táta, Augustín. Jejda?

"Cože jsi?!" Augustín stál u dveří s otevřenou pusou a hleděl na vizi na komodě. Mirabel se nějak nenápadně snažila vizi zakrýt svým vlastním tělem, když ji Casita tak trochu pomohla. Ale budeme dělat, že to nebylo úplně k ničemu, jo?

Augustín přešel k blíže k nám oběma a jemně nás odstrčil bokem aby mohl projít. Šlo vidět že Mirabel byla celá nervózní. "Pá?" Zeptala se opatrně dívka, svého otce. "Abuela chce aby tenhle večer šel perfektně. Takže, ty jsi v Brunovo věži nebyla, jasný? Dům se nerozpadá, magie neslábne, Luisa svůj dar neztrácí. Prostě nic neříkej. Nikdo to nemusí vědět. Nikdo se to nedozví." Dořekl Augustín. Najednou jsem uslyšela jakýsi zvuk. Otočili jsme se a na druhé straně stála Dolores s sevřenýma rukama. Nejspíš to vše slyšela. "Já vím." *squeak* a odběhla. "Všem to vyzvoní." Řekla Mirabel, když ji její otec držel za ramena. "A do prkýnka." Řekl tío Augustín.

---------♡︎---------

Zrovna teď se dívám na Encanto (asi už po 10x lol) a tohle mi chvíli trvalo napsat, jelikož se lehce nechám rozptýlit. Takže pardon že to nevyšlo dřív.

Love ya<33

791 slov;)