Už se začalo stmívat. Flóra se rozhodla že by mohli s koněm někde poblíž přenocovat. Nebyla si úplně jistá, že je to zrovna nějak bezpečné. Ale potřebovali si odpočinout.

Usadili se u zvláštně vytvarovaného pařezu, hned u vody. Kolem vody se tyčilo několik vysokých stromů. A zároveň rostlo i několik keřů, s různými lesními plodinami. Jahody, borůvky, ostružiny. Flóra si jich pár nasbírala do dlaní, od každého trochu.
Nabídla i koni. Ten si ze všeho nejvíce vychutnával jahody. Flóra si zase pochutnala ze všeho nejvíce na ostružinách. Dokonce si i všimla, že nedaleko od pařezu teče malý proud vody. Něco jako mini vodopád. Chtěla se napít, ale došlo jí že voda nemusí být úplně nejčistší. A tak se Flóra jen trochu opláchla studenou vodou, která z malého vodopádu proudila. Potom se rozešla pro nějaké klacíky do lesíka, aby mohla rozdělit nějaký oheň. Zapálila pár větviček co si přinesla z lesa, a hned potom, se Flóra šla uvelebit k zvláštně vytvarovanému pařezu, a za chvíli usnula. Zatímco spala, se kopec/hora jakoby otevřela. Prostě udělala takový jakýsi úzký průchod do..městečka? Za velkou horou/kopcem, leželo krásné malé městečko plné lidí. Tancovali se svými rodinami, i přáteli. Všichni se zdály být spokojení a šťastní. Ale jak si všimli, že se kopec/hora pohnula. Nebo vlastně jakoby otevřela, vše ztichlo. Všechny občany městečka, upoutala pozornost trhliny. Někteří čekali nebezpečí. Někteří čekali nějaké slabé zemětřesení, a někteří to vůbec neřešily.

Ale najednou se vchod znovu uzavřel. A opět nastali radovánky.

~ Flora's pov ~

Ráno jsem se probudila, svítilo krásně sluníčko, a ptáčci zpívaly. Byl krásný den. A jak už jste si nejspíš všimli, za noc se nikomu nic nestalo. Sice mě ještě trošičku bolela rána, od muže v černém. Ale až tak hrozné to nebylo. Hlavně ať to nějak nezačne černat nebo rudnout. Rudé to je ještě v pohodě, ale hlavně to NESMÍ zčernat.

Začala jsem se pomalu zvedat. Ale s každým pohybem, se rána samozřejmě ozvala. Vždycky jsem trochu sykla bolestí, ale dokázala jsem se zvednout. Sice ne bez námahy, ale zvednout se opravdu povedlo. Kůň se už sytil dalšími jahodami, zatímco já se snažila něco sehnat k jídlu. Sice na nás čekalo pár borůvek, co zbylo ze včera. Ale to na nasycení úplně nestačilo. Antoniovi jsem jahody nechala. Přece jenom si zaslouží něco sníst. Celých 8 dní se semnou táhne po celým kontinentu.
Vždy jsem chtěla koně, nebo si aspoň zkusit zajezdit. Ale nikdy jsem neměla možnost. Pocházím z bohaté rodiny. To ano. Ale nikdo z naší rodiny neměl rád koně od té doby, co jeden kopl mého strejdu do hlavy. Strýc se mu snažil jen sundat špinavé podkovy, a pořádně je očistit. Ale z ničeho nic, kůň kopl strýce do obličeje. Z čištění pár podkov, se stalo strašné neštěstí. Koně nechali převést do jiných stájí, ať si s ním prý dělají co chtějí. A takhle se v naší rodině dědila nenávist ke koním. Ale u mě ne. Strýce jsem nikdy neznala. Stalo se to tak před 50 lety. Sice je to strašné, to co se stalo. Ale ne všichni koni jsou takový. A navíc, já si dávám pozor. A z části je to i strýcova chyba. Promiň mi tío, ale měl jsi být víc opatrný když si se skláněl u koňských noh. Co se dalo asi čekat, hm?

Každopádně jsem našla v lesíku nějaké ořechy, a jablka. Dokonce jsem potom narazila na nějaké houby. A nebojte, v houbách se vyznám. Všechno jsem to nějak pobrala, a odnesla k vodě. Nabídla jsem Antoniovi jablko, a ten si ho velkou chutí vzal do tlamy, a začal jíst.

Po snídani jsem se i s koněm opět vydala na cestu. Ale moc dlouho už to netrvalo, protože jsem narazila na jakýsi otvor ve skále poblíž vody. Asi nějakých 100m od naší odpočívací 'stanice'. Slezla jsem z koně, a šla se kouknout co by nás asi tak čekalo. A to co jsem viděla, mi vykouzlilo ten největší úsměv na tváři...